This time in EN

http://www.youtube.com/watch?v=ovGJ12HSmt4

English translation of previous article :)

This time by Pia Toscano

Zpět po delší odmlce. Bylo to teď náročnější se vší tou praxí (o které sem plánuju poslat post později).
V poslední době se toho změnilo docela dost. Můj ZEN mě mění a osobně si myslím, že k cestě mnohem lepší a naprosto nečekané, teda aspoň pro mě. To ovšem neznamená, že všechno zvládám. Am a bad horse (pro pár z vás to možná bude znít aspoň trošku známě).
Zaměstnává mě sledování SURVIRORA, diplomka, taort kurz, posilka atak všchno kolem dokola.
Tuhle písničku jsem nevybrala z nějakého zvláštního důvodu, takže v textu nečekejte rozuzlení zápletky. Nejspíš byste se ho nedočkali... nebo možná...?
Po dlouhé době jsem se vrátila zpátky do řeky, kterou jsem si, kdysi dávno, myslela, že znám. Jenže řeky jsou divoké, nebezpečné a nevyzpytatelné a my nikdy nemůžeme vědět, kterým směrem nás posunou i když zpočátku je nám fajn a všechno se nám zdá skvělé, krásné, úžasné, tak staronové... Potkat se zase s někým z minulosti. Být na tom stejném místě, nechat se zlákat momentem, starou hudbou a tím pateticky americkým klišé.... Co vám budu povídat.... miluju ten pocit. Teď ho miluju, protože mi dává pocit, že žiju, že nejsem stroj, že nejsem pořád ten automatický robot na úkoly a problémy a strasti ostatních.
"svým" studentům jsem pořád dokola opakovala ať dělají chyby, ať už v životě nebo ve škole. Snad si z toho něco vezmou. Jedině chybami se učíme, jenom tím, že si necháme alespoň trochu zlomit srdce, urvat kus naděje a zažít si beznaděj... Vím, že teď dělám chybu. Ale vkročila jsem do ní v páru nových bot a sexy outfitu a nehodlám jí litovat, protože poprvé po X letech jsem se znovu a skutečně... nadechla.

Peace... out.
Luc :)

Wish you were here by A. Lavigne

Vážění a drazí, am so sorry že to trvalo takovoooo dobu než se zase ozvala moje vášeň, moje krev a já dokupy poskládala zas pár písmenek.

Původně jsem chtěla tenhle článek nazvat "dospívání bolívá". Za těch pár týdnů se toho událo mrtě mrtě moc.
To, čím bych asi začala je to, že... nehledě na to jak moc messy váš život je. Může být hůř, pokud se nerozhodnete to řešit. Já začala chodit do kurzu, pravidelně navštěvovat posilku (i když mnohdy se mi šíleně nechce), potkala jsem díky tomu pár úžasných lidí, kteří mě posunuli a pořád posouvají dál. Takřka jmenovitě bych zmínila takového toho iniciátora, který mě doslova kupředu nakopl a to je moje úžasná, skvělá a nejlepší trenérka díky které se už nad spoustou věcí zamýšlím z jiného úhlu pohledu. Pak samozřejmě nesmím zapomenout na úžasnou paní kartářku, která mi pomáhá odhalovat stránky, o kterých jsem neměla ani tušení a v poslední řadě, ale nikoliv naposled úžasné přátele, kteří i když tu nejsou, tu jsou v podstatě stále. Honey (u know who) I love you till the last piece of my bone and I wouldn't make that funeral without you. Love you love you love you so much.

Musela jsem si projít něčím, co v danou chvíli nebylo zrovna to nejpříjemnější. Musela jsem se dostat na místo, které pro mě znamenalo hrozně moc a musela jsem si v tu danou chvíli uvědomit, že to byl ten okamžik, kdy jsem ztratila kus svojí budoucnosti. Ale víte co? Je to dobře. Je dobře, že občas spadneme, že si ublížíme, že si uspořádáme veselý pohřeb, hořkost spláchneme skleničkou whisky a usneme s úsměvem na tváři a slzami umírající bolesti na víčkách. Tak to má občas být. Protože teprve když spadneme úplně na dno, můžeme se znovu postavit. A asi bych to ani nebyla já, kdybych neudělala hned následně zatím další hovadinu... Yep, it's me, deal with it. Ale aspo'n budu vědět, že jsem to zkusila.

Prvních pár týdnů nového semestru jsem strávila na svojí první oficiální delší praxi a postavit se před bandu studentů není vážně tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Bylo pár chvil, kdy jsem chtěla všechno nechat ve třídě a zdrhnout, co mi nohy a síly stačit budou, but what the hell, I made it! Předemnou poslední hodina v pondělí ráno a můžu s čistým štítem říct, že mi ti studenti (ne děti), že mi budou skutečně chybět, aspoň někteří z nich :) Bylo to pár týdnů nasycených nedostatkem spánku, haldou příprav, ale taky spoustou legrace na některých hodinách. Zkušenosti k nezaplacení a oba mí vedoucí naprosto bezkonkurenční a já můžu být jenom vděčná za oba, protože jejich rady a ochota pomoct mě pohoupla směrem kupředu nikoliv dozadu. Nahlédnout do tohohle světa, jaksi za dveřmi kabinetu je asi stejné, jako když Alenka propadla dolů králičí norou. Najednou vidíte ty prapodivné osůbky a osobnosti kolem sebe, hledáte něco, o čem víte, že asi nikdy nenajdete, protože... ne vždycky se vám v tomhle zaměstnání podaří dosáhnout toho, co chcete předat. A někdy to možná předáte, ale dojde to s naprosto nečekaným banánovým zpožděním, protože tak to u nás prostě chodí :)

Co se týče oné blbosti, abych se k ní taktně vrátila. Dřív jsem dělala chyby a trápila se. Dneska vím, že jsem jednu udělala, ale jsem na ni hrdá, protože jsem měla tu odvahu ji udělat. Neseděla jsem jenom v klidu, míru a bezpečí za klávesnicí a zkusila to tak nějak změnit. No nepovedlo se, ale asi to tak teď má být. Věřím, že hůř už bylo a bude jenom a jenom líp. Co vy? Zkusíte taky nějakou tu "chybu" udělat nebo půjdete se stádem a necháte si budoucnost uplavat davem zpívajících náměsíčných?

Peace...out.
Luc :)

Love the way you lie by Eminem ft. Rihanna

Lži, lhaní, předstírání, asi to zná každý... asi každý alespoň jednou lhal a pochybuju, že by se našel člověk, kterému nikdy nebyla předložena a přednesena lež. Nejhorší z nich jsou ale ty, které předkládáme sami sobě... lži o tom, co vidíme, ale nechceme vidět. Občas musíme otevřít oči a uvědomit si, že to nejlepší, co můžeme udělat je zastavit. Přestat a nechat věci být i když to bolí, protože to, co chceme prostě.... nevyjde a není to ničí vina, jenom to tak prostě má být.
Výhoda toho, když si polámete srdce je v tom, že alespoň víte, že pořád nějaké máte... přijdou kotrmelce, přijdou chvíle klidu a já asi vždycky, když se cítím takhle, vzpomenu si na závěr filmu GIA a na jeden z nejpamátnějších výroků co jsem kdy měla tu čest slyšet


"Life and death, energy and peace. If I stop today it was still worth it. Even the terrible mistakes that I made and would have unmade if I could. The pains that have burned me and scarred my soul, it was worth it, for having been allowed to walk where I've walked, which was to hell on earth, heaven on earth, back again, into, under, far in between, through it, in it, and above."


Protože v závěru nezáleží na chybách co jsme udělali, na tom, o strašného se nám kdy stalo, záleží jen na tom, kam se vydáme.


Peace... out.
Luc

REALIZE by Colbie Caillat

Nejhorší a nejlepší na světě je asi pravděpodobně autocenzura. Takové to, co zapnete když chcete udělat nějakou pitomost... třeba si vzít k lodičkám tepláky nebo někomu říct, jak se skutečně cítíte. Mluvit upřímně a otevřeně o svých citech je... děsivé. Aspoň pro mě... pevně věřím, že v tom nejsem sama. Tím spíš pokud jde o někoho na kom vám záleží. Je tam až moc těch "co když?"; co když ho/ji naštvu?; co když se mnou už nikdy nepromluví?; co když to tak necítí...?.
Svět by byl mnohem jednodušší, kdyby si lidi říkali tyhle věci upřímně, ale tuším že něco na podobné bázi už napsal Sir Thomas Moore, takže já k jeho dílu přispívat nějakým dovětkem téhle zkažené a nadmíru přemrštěné doby nebudu.
Všichni z nás jsme si prošli rozchody a příchody a vším tím kolem a proto není snadné začít znovu, začít někde, s někým nějak... Nevím o nikom kdo by chtěl zůstat sám a proto nás všechny asi někde hluboko, široko, daleko uvnitř tíží ty následky... Co když to nevyjde? A možná ještě horší varianta... Co když to vyjde? Začátky jsou mnohdy mnohem obtížnější než konce... Sžít se s někým novým, hledat hranice, možnosti... jako objevování nové země (jen nebezpečnější :D :D). Jenže kromě tohohle jsou tu další Co když to je skutečné? Co když se mu skutečně líbím taková, jaká jsem...? Zní to děsivě, že?
Je těžké se odhodlat a něco udělat, něco říct a nezachovat se při tom jako debil, ale věřte, že to za to bude stát... věřte, že může přijít něco fajn, něco hezkého... protože život je nepředvídatelný.

Peace... out.
Luc :)

I'm a.....

Meredith Brooks

Tahle písnička mě, ostatně jako vždycky naladila na pozitivní vlnu.
Dnešní článek vlastně vzniká na popud mé ex-spolubydlící, kterou nadevšecko růžové chmíří na světě miluju a zbožňuju. Díky ní život na cestě bývá mnohdy snesitelnější :) Povídaly jsme si o nakupování oblečení a já jsem slíbila, že až si konečně půjdu koupit ty nové džíny, které jsem zoufale potřebovala, sdělím jí svoje zážitky.

Ráno začalo až přespříliš hlučně a těch pár hodin spánku nějak nebylo dost. Předchozí den byl psychicky dost vyčerpávající, ale příjemný a snad se mi i podařilo alespoň trochu pomoct těm, na kterých mi záleží. Nicméně ráno bylo tragické, dlouhé a tragičtější. Nákupy oblečení samy o sobě jsou pro mě zhruba stejně příjemné jako návštěva u zubaře s jediným rozdílem... u nakupování oblečení vás neděsí ten pach ordinace. Naneštěstí, někdy se téhle činnosti, stejně jako návštěvě již zmíněného lékaře nevyhnete. Myslím si, že každá z nás má nějaké takové to něco, co na sobě nesnášíme... něco, co vnímáme tak silně a intenzivně jen my sami. Proto návštěva obchoďáků a obchodů našich vietnamských spoluobčanů může vyvolávat kopřivku. V mém případě těžko identifikovat daný problém, ale kdybych měla vybrat tak kalhoty a správná volba džínsů asi bude numero uno.
První obchod a jeho prodavačky už samy o sobě byly znamením špatného pořízení. Asi jako když jdete a najednou vám přes cestu přeběhne stádo černých koček. Odér znechucení z vlastní práce a středečního dopoledne byl tak nepřehlédnutelný jako barevná světýlka na vánočním stromečku. Projít všemi těmi ulicemi, uličkami a výběžky a dostat se k něčemu, co skutečně chcete se stalo pro prodavačky evidentně uměním (tady by se ani Théseus nevymotal). Ale bodem pro mě bylo, že jsem se držela dál od všech infantilních triček, tílek a košilek s potisky degenerovaných zvířátek a nápisů (i když to stálo hodně práce a úsilí). Postarší paní, které bylo už tak zhruba sto padesát let v době kdy já se sotva narodila se nám snažila pomoct s výběrem... nicméně výběr velikostí jí nešel ani trošku. Kdybych měla pozadí tak velké, jak paní tipovala, i Twiggi by mi záviděla. Kdo by to ale té milé paní měl za zlé. V první chvíli vypadala stejně ztraceně v celém tom chumlu poliček a věšáků, stejně jako my dvě s mamkou...
Inu což, následoval obchod číslo 2. Navzdory tomu, že nakupování v tomto nejmenovaném obchodě mám velice ráda (spousta náušnic, pásku, opasků, taštiček, ponožek a infantilních triček je vždy zárukou té správné jihočeské kvality), dnes mě zklamal. Velikosti S, XS, XXS ... kdybych chtěla nakupovat pro panenky, zajdu si do hračkárny a ne do obchodu s oblečením.
Třetí obchod už naneštěstí byl tím nejvíc úspěšným místem, na které jsme narazily. Navzdory tomu, že když jsem vybírala svou velikost, slečny u pokladny na mě koukaly, jako kdybych vybírala šapitó pro Berouskovic cirkus, vybrala jsem. Nic člověku "nezvedne" náladu tolik jako zjistit že i navzdory měsíci cvičení jste veškerou snahu zabili dvěma týdny totálně nezdravé stravy. V konečném důsledku ale sečteno podtrženo, kalhoty jsou doma, moje sebevědomí, díky Meredith už vstalo opět na nožky. Ne, nejsem vychrtlá barbína, ne nejsem věšák na šatičky pro panenky, ale jsem jaká jsem a já sama jsem se sebou v nějaké harmonii a to by mělo být důležité, šapitó nešapitó :)
Po tomhle následovala zběsilá jízda po drogérkách (padly všechny v dohledu) a můžu se pochlubit úplně luxusním leskem na rty, který pod diskotékovým světlem hází modré třpytky. Maminka jej zhodnotila slovy "A ty někdy chodíš na diskotéky?". Ne, na diskotéky nehodím, ale když už jsem neměla kýčoidní tričko, tohle jsem si odpustit nemohla :D Pak ještě další asi milion drobných serepetiček a nejpříjemnější část odpoledne :) Po ní zase další nakupovačka, návštěva knihovny a teď, už konečně zasloužený odpočinek.

Doufám, že jsem vás aspoň trošku pobavila a pokud máte taky nějaké zajímavé postřehy, zážitky z "Honu na hadry" klíďo píďo sa podělte :)

Peace... out.
Luc :)  

White horse (by Taylor Swift)

aneb Mezilidské vztahy

No nic vážení a drazí, jen tak snadno se mého jemného tenkého podmanivého hlásku nezbavíte. S dalším dlouhým a náročným dnem přichází další článeček.
Poslední dobou (hlavně díky našemu integrovanému dopravnímu systému, kde je vždy dost času dumat nad nesmrtelností všech chroustů a chroustic) se kolem mě míchají vztahy snad rychleji než karty při pokru. Nemyslím jen vztahy muž vs. žena ale celkově.
Občas jsem upřímně tím vším kolem sebe znechucená. Nikdy jsem nebyla typ na "poker face" a podobné věci, ale naneštěstí mi to poslední dobou připadá, že ve vztazích (a to už jakýchkoliv) vyhrává ten, kdo řekne méně a nejlépe nic. Ne, nemyslete si, že jsem úplně bez poskvrnky, to v žádným případě. Taky se, těžko říct jestli naštěstí nebo naneštěstí, učím jak sa říká držet hubu a krok. Jsou ale dny kdy bych nejradši začala z plných plic křičet, problémem zůstává "Co bych křičela...?". Co říct lidem, kolem... a když už něco řeknete, pochopí to? Urazí se? Odejdou...?
Život se nám přihodí a my nemáme šanci o tom rozhodnout, vybrat si směr. Jako když stojíte na nádraží s lístkem v ruce a místo na Pardubice nasednete na Ostravu (pro ty co radši mluuuuviiii dlouze naopak). V tomhle případě vám nepomůžou ani baňky ani vařečky a vy se chtě nechtě musíte přizpůsobit tomu, co je kolem vás.
Stane se, že narazíte na někoho, s kým vám bude skutečně dobře, na někoho, kdo pro vás bude znamenat svět, koho budete milovat... Jenže hořkou pravdou zůstává, že to, že se vzájemně nějakým způsobem milujete neznamená, že budete spolu... Láska není žádným zákonem setrvačnosti. A myslím, že bychom si měli uvědomit, že pokud skutečně milujeme... musíme toho druhého nechat letět, když rozpíná křídla, právě proto, že jej/ji milujeme. Lidé možná odejdou z našeho života, ale ne z našeho srdce a na to bychom měli myslet, že i navzdory všem těm šrámům a ranám tu může být někdo jiný, někdo další, kdo nebude chtít odletět.
Ano, bojíme se, to je přirozené, ale jen do té doby, než nás ten strach ochromí.
A právě proto vás prosím... udělejte jednu jedinou maličkost, ne pro mě... ale pro sebe. Usmějte se na toho kluka co kolem něj každé ráno jdete do práce nebo do školy a vy pánové, zkuste se osmělit a promluvit nebo se taky aspoň usmát na tu dívku, co jde kolem vás... život je plný šancí a nadějí, musíme jen mít oči a srdce otevřené dokořán a shodit zábrany, ať už ty pomyslné nebo kovové...

Peace... out.
Luc