Vážění a drazí, am so sorry že to trvalo takovoooo dobu než se zase ozvala moje vášeň, moje krev a já dokupy poskládala zas pár písmenek.
Původně jsem chtěla tenhle článek nazvat "dospívání bolívá". Za těch pár týdnů se toho událo mrtě mrtě moc.
To, čím bych asi začala je to, že... nehledě na to jak moc messy váš život je. Může být hůř, pokud se nerozhodnete to řešit. Já začala chodit do kurzu, pravidelně navštěvovat posilku (i když mnohdy se mi šíleně nechce), potkala jsem díky tomu pár úžasných lidí, kteří mě posunuli a pořád posouvají dál. Takřka jmenovitě bych zmínila takového toho iniciátora, který mě doslova kupředu nakopl a to je moje úžasná, skvělá a nejlepší trenérka díky které se už nad spoustou věcí zamýšlím z jiného úhlu pohledu. Pak samozřejmě nesmím zapomenout na úžasnou paní kartářku, která mi pomáhá odhalovat stránky, o kterých jsem neměla ani tušení a v poslední řadě, ale nikoliv naposled úžasné přátele, kteří i když tu nejsou, tu jsou v podstatě stále. Honey (u know who) I love you till the last piece of my bone and I wouldn't make that funeral without you. Love you love you love you so much.
Musela jsem si projít něčím, co v danou chvíli nebylo zrovna to nejpříjemnější. Musela jsem se dostat na místo, které pro mě znamenalo hrozně moc a musela jsem si v tu danou chvíli uvědomit, že to byl ten okamžik, kdy jsem ztratila kus svojí budoucnosti. Ale víte co? Je to dobře. Je dobře, že občas spadneme, že si ublížíme, že si uspořádáme veselý pohřeb, hořkost spláchneme skleničkou whisky a usneme s úsměvem na tváři a slzami umírající bolesti na víčkách. Tak to má občas být. Protože teprve když spadneme úplně na dno, můžeme se znovu postavit. A asi bych to ani nebyla já, kdybych neudělala hned následně zatím další hovadinu... Yep, it's me, deal with it. Ale aspo'n budu vědět, že jsem to zkusila.
Prvních pár týdnů nového semestru jsem strávila na svojí první oficiální delší praxi a postavit se před bandu studentů není vážně tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Bylo pár chvil, kdy jsem chtěla všechno nechat ve třídě a zdrhnout, co mi nohy a síly stačit budou, but what the hell, I made it! Předemnou poslední hodina v pondělí ráno a můžu s čistým štítem říct, že mi ti studenti (ne děti), že mi budou skutečně chybět, aspoň někteří z nich :) Bylo to pár týdnů nasycených nedostatkem spánku, haldou příprav, ale taky spoustou legrace na některých hodinách. Zkušenosti k nezaplacení a oba mí vedoucí naprosto bezkonkurenční a já můžu být jenom vděčná za oba, protože jejich rady a ochota pomoct mě pohoupla směrem kupředu nikoliv dozadu. Nahlédnout do tohohle světa, jaksi za dveřmi kabinetu je asi stejné, jako když Alenka propadla dolů králičí norou. Najednou vidíte ty prapodivné osůbky a osobnosti kolem sebe, hledáte něco, o čem víte, že asi nikdy nenajdete, protože... ne vždycky se vám v tomhle zaměstnání podaří dosáhnout toho, co chcete předat. A někdy to možná předáte, ale dojde to s naprosto nečekaným banánovým zpožděním, protože tak to u nás prostě chodí :)
Co se týče oné blbosti, abych se k ní taktně vrátila. Dřív jsem dělala chyby a trápila se. Dneska vím, že jsem jednu udělala, ale jsem na ni hrdá, protože jsem měla tu odvahu ji udělat. Neseděla jsem jenom v klidu, míru a bezpečí za klávesnicí a zkusila to tak nějak změnit. No nepovedlo se, ale asi to tak teď má být. Věřím, že hůř už bylo a bude jenom a jenom líp. Co vy? Zkusíte taky nějakou tu "chybu" udělat nebo půjdete se stádem a necháte si budoucnost uplavat davem zpívajících náměsíčných?
Peace...out.
Luc :)
