http://www.youtube.com/watch?v=ovGJ12HSmt4
English translation of previous article :)
neděle 13. listopadu 2011
pondělí 7. listopadu 2011
This time by Pia Toscano
Zpět po delší odmlce. Bylo to teď náročnější se vší tou praxí (o které sem plánuju poslat post později).
V poslední době se toho změnilo docela dost. Můj ZEN mě mění a osobně si myslím, že k cestě mnohem lepší a naprosto nečekané, teda aspoň pro mě. To ovšem neznamená, že všechno zvládám. Am a bad horse (pro pár z vás to možná bude znít aspoň trošku známě).
Zaměstnává mě sledování SURVIRORA, diplomka, taort kurz, posilka atak všchno kolem dokola.
Tuhle písničku jsem nevybrala z nějakého zvláštního důvodu, takže v textu nečekejte rozuzlení zápletky. Nejspíš byste se ho nedočkali... nebo možná...?
Po dlouhé době jsem se vrátila zpátky do řeky, kterou jsem si, kdysi dávno, myslela, že znám. Jenže řeky jsou divoké, nebezpečné a nevyzpytatelné a my nikdy nemůžeme vědět, kterým směrem nás posunou i když zpočátku je nám fajn a všechno se nám zdá skvělé, krásné, úžasné, tak staronové... Potkat se zase s někým z minulosti. Být na tom stejném místě, nechat se zlákat momentem, starou hudbou a tím pateticky americkým klišé.... Co vám budu povídat.... miluju ten pocit. Teď ho miluju, protože mi dává pocit, že žiju, že nejsem stroj, že nejsem pořád ten automatický robot na úkoly a problémy a strasti ostatních.
"svým" studentům jsem pořád dokola opakovala ať dělají chyby, ať už v životě nebo ve škole. Snad si z toho něco vezmou. Jedině chybami se učíme, jenom tím, že si necháme alespoň trochu zlomit srdce, urvat kus naděje a zažít si beznaděj... Vím, že teď dělám chybu. Ale vkročila jsem do ní v páru nových bot a sexy outfitu a nehodlám jí litovat, protože poprvé po X letech jsem se znovu a skutečně... nadechla.
Peace... out.
Luc :)
V poslední době se toho změnilo docela dost. Můj ZEN mě mění a osobně si myslím, že k cestě mnohem lepší a naprosto nečekané, teda aspoň pro mě. To ovšem neznamená, že všechno zvládám. Am a bad horse (pro pár z vás to možná bude znít aspoň trošku známě).
Zaměstnává mě sledování SURVIRORA, diplomka, taort kurz, posilka atak všchno kolem dokola.
Tuhle písničku jsem nevybrala z nějakého zvláštního důvodu, takže v textu nečekejte rozuzlení zápletky. Nejspíš byste se ho nedočkali... nebo možná...?
Po dlouhé době jsem se vrátila zpátky do řeky, kterou jsem si, kdysi dávno, myslela, že znám. Jenže řeky jsou divoké, nebezpečné a nevyzpytatelné a my nikdy nemůžeme vědět, kterým směrem nás posunou i když zpočátku je nám fajn a všechno se nám zdá skvělé, krásné, úžasné, tak staronové... Potkat se zase s někým z minulosti. Být na tom stejném místě, nechat se zlákat momentem, starou hudbou a tím pateticky americkým klišé.... Co vám budu povídat.... miluju ten pocit. Teď ho miluju, protože mi dává pocit, že žiju, že nejsem stroj, že nejsem pořád ten automatický robot na úkoly a problémy a strasti ostatních.
"svým" studentům jsem pořád dokola opakovala ať dělají chyby, ať už v životě nebo ve škole. Snad si z toho něco vezmou. Jedině chybami se učíme, jenom tím, že si necháme alespoň trochu zlomit srdce, urvat kus naděje a zažít si beznaděj... Vím, že teď dělám chybu. Ale vkročila jsem do ní v páru nových bot a sexy outfitu a nehodlám jí litovat, protože poprvé po X letech jsem se znovu a skutečně... nadechla.
Peace... out.
Luc :)
pátek 7. října 2011
Wish you were here by A. Lavigne
Vážění a drazí, am so sorry že to trvalo takovoooo dobu než se zase ozvala moje vášeň, moje krev a já dokupy poskládala zas pár písmenek.
Původně jsem chtěla tenhle článek nazvat "dospívání bolívá". Za těch pár týdnů se toho událo mrtě mrtě moc.
To, čím bych asi začala je to, že... nehledě na to jak moc messy váš život je. Může být hůř, pokud se nerozhodnete to řešit. Já začala chodit do kurzu, pravidelně navštěvovat posilku (i když mnohdy se mi šíleně nechce), potkala jsem díky tomu pár úžasných lidí, kteří mě posunuli a pořád posouvají dál. Takřka jmenovitě bych zmínila takového toho iniciátora, který mě doslova kupředu nakopl a to je moje úžasná, skvělá a nejlepší trenérka díky které se už nad spoustou věcí zamýšlím z jiného úhlu pohledu. Pak samozřejmě nesmím zapomenout na úžasnou paní kartářku, která mi pomáhá odhalovat stránky, o kterých jsem neměla ani tušení a v poslední řadě, ale nikoliv naposled úžasné přátele, kteří i když tu nejsou, tu jsou v podstatě stále. Honey (u know who) I love you till the last piece of my bone and I wouldn't make that funeral without you. Love you love you love you so much.
Musela jsem si projít něčím, co v danou chvíli nebylo zrovna to nejpříjemnější. Musela jsem se dostat na místo, které pro mě znamenalo hrozně moc a musela jsem si v tu danou chvíli uvědomit, že to byl ten okamžik, kdy jsem ztratila kus svojí budoucnosti. Ale víte co? Je to dobře. Je dobře, že občas spadneme, že si ublížíme, že si uspořádáme veselý pohřeb, hořkost spláchneme skleničkou whisky a usneme s úsměvem na tváři a slzami umírající bolesti na víčkách. Tak to má občas být. Protože teprve když spadneme úplně na dno, můžeme se znovu postavit. A asi bych to ani nebyla já, kdybych neudělala hned následně zatím další hovadinu... Yep, it's me, deal with it. Ale aspo'n budu vědět, že jsem to zkusila.
Prvních pár týdnů nového semestru jsem strávila na svojí první oficiální delší praxi a postavit se před bandu studentů není vážně tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Bylo pár chvil, kdy jsem chtěla všechno nechat ve třídě a zdrhnout, co mi nohy a síly stačit budou, but what the hell, I made it! Předemnou poslední hodina v pondělí ráno a můžu s čistým štítem říct, že mi ti studenti (ne děti), že mi budou skutečně chybět, aspoň někteří z nich :) Bylo to pár týdnů nasycených nedostatkem spánku, haldou příprav, ale taky spoustou legrace na některých hodinách. Zkušenosti k nezaplacení a oba mí vedoucí naprosto bezkonkurenční a já můžu být jenom vděčná za oba, protože jejich rady a ochota pomoct mě pohoupla směrem kupředu nikoliv dozadu. Nahlédnout do tohohle světa, jaksi za dveřmi kabinetu je asi stejné, jako když Alenka propadla dolů králičí norou. Najednou vidíte ty prapodivné osůbky a osobnosti kolem sebe, hledáte něco, o čem víte, že asi nikdy nenajdete, protože... ne vždycky se vám v tomhle zaměstnání podaří dosáhnout toho, co chcete předat. A někdy to možná předáte, ale dojde to s naprosto nečekaným banánovým zpožděním, protože tak to u nás prostě chodí :)
Co se týče oné blbosti, abych se k ní taktně vrátila. Dřív jsem dělala chyby a trápila se. Dneska vím, že jsem jednu udělala, ale jsem na ni hrdá, protože jsem měla tu odvahu ji udělat. Neseděla jsem jenom v klidu, míru a bezpečí za klávesnicí a zkusila to tak nějak změnit. No nepovedlo se, ale asi to tak teď má být. Věřím, že hůř už bylo a bude jenom a jenom líp. Co vy? Zkusíte taky nějakou tu "chybu" udělat nebo půjdete se stádem a necháte si budoucnost uplavat davem zpívajících náměsíčných?
Peace...out.
Luc :)
Původně jsem chtěla tenhle článek nazvat "dospívání bolívá". Za těch pár týdnů se toho událo mrtě mrtě moc.
To, čím bych asi začala je to, že... nehledě na to jak moc messy váš život je. Může být hůř, pokud se nerozhodnete to řešit. Já začala chodit do kurzu, pravidelně navštěvovat posilku (i když mnohdy se mi šíleně nechce), potkala jsem díky tomu pár úžasných lidí, kteří mě posunuli a pořád posouvají dál. Takřka jmenovitě bych zmínila takového toho iniciátora, který mě doslova kupředu nakopl a to je moje úžasná, skvělá a nejlepší trenérka díky které se už nad spoustou věcí zamýšlím z jiného úhlu pohledu. Pak samozřejmě nesmím zapomenout na úžasnou paní kartářku, která mi pomáhá odhalovat stránky, o kterých jsem neměla ani tušení a v poslední řadě, ale nikoliv naposled úžasné přátele, kteří i když tu nejsou, tu jsou v podstatě stále. Honey (u know who) I love you till the last piece of my bone and I wouldn't make that funeral without you. Love you love you love you so much.
Musela jsem si projít něčím, co v danou chvíli nebylo zrovna to nejpříjemnější. Musela jsem se dostat na místo, které pro mě znamenalo hrozně moc a musela jsem si v tu danou chvíli uvědomit, že to byl ten okamžik, kdy jsem ztratila kus svojí budoucnosti. Ale víte co? Je to dobře. Je dobře, že občas spadneme, že si ublížíme, že si uspořádáme veselý pohřeb, hořkost spláchneme skleničkou whisky a usneme s úsměvem na tváři a slzami umírající bolesti na víčkách. Tak to má občas být. Protože teprve když spadneme úplně na dno, můžeme se znovu postavit. A asi bych to ani nebyla já, kdybych neudělala hned následně zatím další hovadinu... Yep, it's me, deal with it. Ale aspo'n budu vědět, že jsem to zkusila.
Prvních pár týdnů nového semestru jsem strávila na svojí první oficiální delší praxi a postavit se před bandu studentů není vážně tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Bylo pár chvil, kdy jsem chtěla všechno nechat ve třídě a zdrhnout, co mi nohy a síly stačit budou, but what the hell, I made it! Předemnou poslední hodina v pondělí ráno a můžu s čistým štítem říct, že mi ti studenti (ne děti), že mi budou skutečně chybět, aspoň někteří z nich :) Bylo to pár týdnů nasycených nedostatkem spánku, haldou příprav, ale taky spoustou legrace na některých hodinách. Zkušenosti k nezaplacení a oba mí vedoucí naprosto bezkonkurenční a já můžu být jenom vděčná za oba, protože jejich rady a ochota pomoct mě pohoupla směrem kupředu nikoliv dozadu. Nahlédnout do tohohle světa, jaksi za dveřmi kabinetu je asi stejné, jako když Alenka propadla dolů králičí norou. Najednou vidíte ty prapodivné osůbky a osobnosti kolem sebe, hledáte něco, o čem víte, že asi nikdy nenajdete, protože... ne vždycky se vám v tomhle zaměstnání podaří dosáhnout toho, co chcete předat. A někdy to možná předáte, ale dojde to s naprosto nečekaným banánovým zpožděním, protože tak to u nás prostě chodí :)
Co se týče oné blbosti, abych se k ní taktně vrátila. Dřív jsem dělala chyby a trápila se. Dneska vím, že jsem jednu udělala, ale jsem na ni hrdá, protože jsem měla tu odvahu ji udělat. Neseděla jsem jenom v klidu, míru a bezpečí za klávesnicí a zkusila to tak nějak změnit. No nepovedlo se, ale asi to tak teď má být. Věřím, že hůř už bylo a bude jenom a jenom líp. Co vy? Zkusíte taky nějakou tu "chybu" udělat nebo půjdete se stádem a necháte si budoucnost uplavat davem zpívajících náměsíčných?
Peace...out.
Luc :)
pondělí 15. srpna 2011
Love the way you lie by Eminem ft. Rihanna
Lži, lhaní, předstírání, asi to zná každý... asi každý alespoň jednou lhal a pochybuju, že by se našel člověk, kterému nikdy nebyla předložena a přednesena lež. Nejhorší z nich jsou ale ty, které předkládáme sami sobě... lži o tom, co vidíme, ale nechceme vidět. Občas musíme otevřít oči a uvědomit si, že to nejlepší, co můžeme udělat je zastavit. Přestat a nechat věci být i když to bolí, protože to, co chceme prostě.... nevyjde a není to ničí vina, jenom to tak prostě má být.
Výhoda toho, když si polámete srdce je v tom, že alespoň víte, že pořád nějaké máte... přijdou kotrmelce, přijdou chvíle klidu a já asi vždycky, když se cítím takhle, vzpomenu si na závěr filmu GIA a na jeden z nejpamátnějších výroků co jsem kdy měla tu čest slyšet
"Life and death, energy and peace. If I stop today it was still worth it. Even the terrible mistakes that I made and would have unmade if I could. The pains that have burned me and scarred my soul, it was worth it, for having been allowed to walk where I've walked, which was to hell on earth, heaven on earth, back again, into, under, far in between, through it, in it, and above."
Protože v závěru nezáleží na chybách co jsme udělali, na tom, o strašného se nám kdy stalo, záleží jen na tom, kam se vydáme.
Peace... out.
Luc
Výhoda toho, když si polámete srdce je v tom, že alespoň víte, že pořád nějaké máte... přijdou kotrmelce, přijdou chvíle klidu a já asi vždycky, když se cítím takhle, vzpomenu si na závěr filmu GIA a na jeden z nejpamátnějších výroků co jsem kdy měla tu čest slyšet
"Life and death, energy and peace. If I stop today it was still worth it. Even the terrible mistakes that I made and would have unmade if I could. The pains that have burned me and scarred my soul, it was worth it, for having been allowed to walk where I've walked, which was to hell on earth, heaven on earth, back again, into, under, far in between, through it, in it, and above."
Protože v závěru nezáleží na chybách co jsme udělali, na tom, o strašného se nám kdy stalo, záleží jen na tom, kam se vydáme.
Peace... out.
Luc
pátek 12. srpna 2011
REALIZE by Colbie Caillat
Nejhorší a nejlepší na světě je asi pravděpodobně autocenzura. Takové to, co zapnete když chcete udělat nějakou pitomost... třeba si vzít k lodičkám tepláky nebo někomu říct, jak se skutečně cítíte. Mluvit upřímně a otevřeně o svých citech je... děsivé. Aspoň pro mě... pevně věřím, že v tom nejsem sama. Tím spíš pokud jde o někoho na kom vám záleží. Je tam až moc těch "co když?"; co když ho/ji naštvu?; co když se mnou už nikdy nepromluví?; co když to tak necítí...?.
Svět by byl mnohem jednodušší, kdyby si lidi říkali tyhle věci upřímně, ale tuším že něco na podobné bázi už napsal Sir Thomas Moore, takže já k jeho dílu přispívat nějakým dovětkem téhle zkažené a nadmíru přemrštěné doby nebudu.
Všichni z nás jsme si prošli rozchody a příchody a vším tím kolem a proto není snadné začít znovu, začít někde, s někým nějak... Nevím o nikom kdo by chtěl zůstat sám a proto nás všechny asi někde hluboko, široko, daleko uvnitř tíží ty následky... Co když to nevyjde? A možná ještě horší varianta... Co když to vyjde? Začátky jsou mnohdy mnohem obtížnější než konce... Sžít se s někým novým, hledat hranice, možnosti... jako objevování nové země (jen nebezpečnější :D :D). Jenže kromě tohohle jsou tu další Co když to je skutečné? Co když se mu skutečně líbím taková, jaká jsem...? Zní to děsivě, že?
Je těžké se odhodlat a něco udělat, něco říct a nezachovat se při tom jako debil, ale věřte, že to za to bude stát... věřte, že může přijít něco fajn, něco hezkého... protože život je nepředvídatelný.
Peace... out.
Luc :)
Svět by byl mnohem jednodušší, kdyby si lidi říkali tyhle věci upřímně, ale tuším že něco na podobné bázi už napsal Sir Thomas Moore, takže já k jeho dílu přispívat nějakým dovětkem téhle zkažené a nadmíru přemrštěné doby nebudu.
Všichni z nás jsme si prošli rozchody a příchody a vším tím kolem a proto není snadné začít znovu, začít někde, s někým nějak... Nevím o nikom kdo by chtěl zůstat sám a proto nás všechny asi někde hluboko, široko, daleko uvnitř tíží ty následky... Co když to nevyjde? A možná ještě horší varianta... Co když to vyjde? Začátky jsou mnohdy mnohem obtížnější než konce... Sžít se s někým novým, hledat hranice, možnosti... jako objevování nové země (jen nebezpečnější :D :D). Jenže kromě tohohle jsou tu další Co když to je skutečné? Co když se mu skutečně líbím taková, jaká jsem...? Zní to děsivě, že?
Je těžké se odhodlat a něco udělat, něco říct a nezachovat se při tom jako debil, ale věřte, že to za to bude stát... věřte, že může přijít něco fajn, něco hezkého... protože život je nepředvídatelný.
Peace... out.
Luc :)
středa 10. srpna 2011
I'm a.....
Meredith Brooks
Tahle písnička mě, ostatně jako vždycky naladila na pozitivní vlnu.
Dnešní článek vlastně vzniká na popud mé ex-spolubydlící, kterou nadevšecko růžové chmíří na světě miluju a zbožňuju. Díky ní život na cestě bývá mnohdy snesitelnější :) Povídaly jsme si o nakupování oblečení a já jsem slíbila, že až si konečně půjdu koupit ty nové džíny, které jsem zoufale potřebovala, sdělím jí svoje zážitky.
Ráno začalo až přespříliš hlučně a těch pár hodin spánku nějak nebylo dost. Předchozí den byl psychicky dost vyčerpávající, ale příjemný a snad se mi i podařilo alespoň trochu pomoct těm, na kterých mi záleží. Nicméně ráno bylo tragické, dlouhé a tragičtější. Nákupy oblečení samy o sobě jsou pro mě zhruba stejně příjemné jako návštěva u zubaře s jediným rozdílem... u nakupování oblečení vás neděsí ten pach ordinace. Naneštěstí, někdy se téhle činnosti, stejně jako návštěvě již zmíněného lékaře nevyhnete. Myslím si, že každá z nás má nějaké takové to něco, co na sobě nesnášíme... něco, co vnímáme tak silně a intenzivně jen my sami. Proto návštěva obchoďáků a obchodů našich vietnamských spoluobčanů může vyvolávat kopřivku. V mém případě těžko identifikovat daný problém, ale kdybych měla vybrat tak kalhoty a správná volba džínsů asi bude numero uno.
První obchod a jeho prodavačky už samy o sobě byly znamením špatného pořízení. Asi jako když jdete a najednou vám přes cestu přeběhne stádo černých koček. Odér znechucení z vlastní práce a středečního dopoledne byl tak nepřehlédnutelný jako barevná světýlka na vánočním stromečku. Projít všemi těmi ulicemi, uličkami a výběžky a dostat se k něčemu, co skutečně chcete se stalo pro prodavačky evidentně uměním (tady by se ani Théseus nevymotal). Ale bodem pro mě bylo, že jsem se držela dál od všech infantilních triček, tílek a košilek s potisky degenerovaných zvířátek a nápisů (i když to stálo hodně práce a úsilí). Postarší paní, které bylo už tak zhruba sto padesát let v době kdy já se sotva narodila se nám snažila pomoct s výběrem... nicméně výběr velikostí jí nešel ani trošku. Kdybych měla pozadí tak velké, jak paní tipovala, i Twiggi by mi záviděla. Kdo by to ale té milé paní měl za zlé. V první chvíli vypadala stejně ztraceně v celém tom chumlu poliček a věšáků, stejně jako my dvě s mamkou...
Inu což, následoval obchod číslo 2. Navzdory tomu, že nakupování v tomto nejmenovaném obchodě mám velice ráda (spousta náušnic, pásku, opasků, taštiček, ponožek a infantilních triček je vždy zárukou té správné jihočeské kvality), dnes mě zklamal. Velikosti S, XS, XXS ... kdybych chtěla nakupovat pro panenky, zajdu si do hračkárny a ne do obchodu s oblečením.
Třetí obchod už naneštěstí byl tím nejvíc úspěšným místem, na které jsme narazily. Navzdory tomu, že když jsem vybírala svou velikost, slečny u pokladny na mě koukaly, jako kdybych vybírala šapitó pro Berouskovic cirkus, vybrala jsem. Nic člověku "nezvedne" náladu tolik jako zjistit že i navzdory měsíci cvičení jste veškerou snahu zabili dvěma týdny totálně nezdravé stravy. V konečném důsledku ale sečteno podtrženo, kalhoty jsou doma, moje sebevědomí, díky Meredith už vstalo opět na nožky. Ne, nejsem vychrtlá barbína, ne nejsem věšák na šatičky pro panenky, ale jsem jaká jsem a já sama jsem se sebou v nějaké harmonii a to by mělo být důležité, šapitó nešapitó :)
Po tomhle následovala zběsilá jízda po drogérkách (padly všechny v dohledu) a můžu se pochlubit úplně luxusním leskem na rty, který pod diskotékovým světlem hází modré třpytky. Maminka jej zhodnotila slovy "A ty někdy chodíš na diskotéky?". Ne, na diskotéky nehodím, ale když už jsem neměla kýčoidní tričko, tohle jsem si odpustit nemohla :D Pak ještě další asi milion drobných serepetiček a nejpříjemnější část odpoledne :) Po ní zase další nakupovačka, návštěva knihovny a teď, už konečně zasloužený odpočinek.
Doufám, že jsem vás aspoň trošku pobavila a pokud máte taky nějaké zajímavé postřehy, zážitky z "Honu na hadry" klíďo píďo sa podělte :)
Peace... out.
Luc :)
Tahle písnička mě, ostatně jako vždycky naladila na pozitivní vlnu.
Dnešní článek vlastně vzniká na popud mé ex-spolubydlící, kterou nadevšecko růžové chmíří na světě miluju a zbožňuju. Díky ní život na cestě bývá mnohdy snesitelnější :) Povídaly jsme si o nakupování oblečení a já jsem slíbila, že až si konečně půjdu koupit ty nové džíny, které jsem zoufale potřebovala, sdělím jí svoje zážitky.
Ráno začalo až přespříliš hlučně a těch pár hodin spánku nějak nebylo dost. Předchozí den byl psychicky dost vyčerpávající, ale příjemný a snad se mi i podařilo alespoň trochu pomoct těm, na kterých mi záleží. Nicméně ráno bylo tragické, dlouhé a tragičtější. Nákupy oblečení samy o sobě jsou pro mě zhruba stejně příjemné jako návštěva u zubaře s jediným rozdílem... u nakupování oblečení vás neděsí ten pach ordinace. Naneštěstí, někdy se téhle činnosti, stejně jako návštěvě již zmíněného lékaře nevyhnete. Myslím si, že každá z nás má nějaké takové to něco, co na sobě nesnášíme... něco, co vnímáme tak silně a intenzivně jen my sami. Proto návštěva obchoďáků a obchodů našich vietnamských spoluobčanů může vyvolávat kopřivku. V mém případě těžko identifikovat daný problém, ale kdybych měla vybrat tak kalhoty a správná volba džínsů asi bude numero uno.
První obchod a jeho prodavačky už samy o sobě byly znamením špatného pořízení. Asi jako když jdete a najednou vám přes cestu přeběhne stádo černých koček. Odér znechucení z vlastní práce a středečního dopoledne byl tak nepřehlédnutelný jako barevná světýlka na vánočním stromečku. Projít všemi těmi ulicemi, uličkami a výběžky a dostat se k něčemu, co skutečně chcete se stalo pro prodavačky evidentně uměním (tady by se ani Théseus nevymotal). Ale bodem pro mě bylo, že jsem se držela dál od všech infantilních triček, tílek a košilek s potisky degenerovaných zvířátek a nápisů (i když to stálo hodně práce a úsilí). Postarší paní, které bylo už tak zhruba sto padesát let v době kdy já se sotva narodila se nám snažila pomoct s výběrem... nicméně výběr velikostí jí nešel ani trošku. Kdybych měla pozadí tak velké, jak paní tipovala, i Twiggi by mi záviděla. Kdo by to ale té milé paní měl za zlé. V první chvíli vypadala stejně ztraceně v celém tom chumlu poliček a věšáků, stejně jako my dvě s mamkou...
Inu což, následoval obchod číslo 2. Navzdory tomu, že nakupování v tomto nejmenovaném obchodě mám velice ráda (spousta náušnic, pásku, opasků, taštiček, ponožek a infantilních triček je vždy zárukou té správné jihočeské kvality), dnes mě zklamal. Velikosti S, XS, XXS ... kdybych chtěla nakupovat pro panenky, zajdu si do hračkárny a ne do obchodu s oblečením.
Třetí obchod už naneštěstí byl tím nejvíc úspěšným místem, na které jsme narazily. Navzdory tomu, že když jsem vybírala svou velikost, slečny u pokladny na mě koukaly, jako kdybych vybírala šapitó pro Berouskovic cirkus, vybrala jsem. Nic člověku "nezvedne" náladu tolik jako zjistit že i navzdory měsíci cvičení jste veškerou snahu zabili dvěma týdny totálně nezdravé stravy. V konečném důsledku ale sečteno podtrženo, kalhoty jsou doma, moje sebevědomí, díky Meredith už vstalo opět na nožky. Ne, nejsem vychrtlá barbína, ne nejsem věšák na šatičky pro panenky, ale jsem jaká jsem a já sama jsem se sebou v nějaké harmonii a to by mělo být důležité, šapitó nešapitó :)
Po tomhle následovala zběsilá jízda po drogérkách (padly všechny v dohledu) a můžu se pochlubit úplně luxusním leskem na rty, který pod diskotékovým světlem hází modré třpytky. Maminka jej zhodnotila slovy "A ty někdy chodíš na diskotéky?". Ne, na diskotéky nehodím, ale když už jsem neměla kýčoidní tričko, tohle jsem si odpustit nemohla :D Pak ještě další asi milion drobných serepetiček a nejpříjemnější část odpoledne :) Po ní zase další nakupovačka, návštěva knihovny a teď, už konečně zasloužený odpočinek.
Doufám, že jsem vás aspoň trošku pobavila a pokud máte taky nějaké zajímavé postřehy, zážitky z "Honu na hadry" klíďo píďo sa podělte :)
Peace... out.
Luc :)
úterý 9. srpna 2011
White horse (by Taylor Swift)
aneb Mezilidské vztahy
No nic vážení a drazí, jen tak snadno se mého jemného tenkého podmanivého hlásku nezbavíte. S dalším dlouhým a náročným dnem přichází další článeček.
Poslední dobou (hlavně díky našemu integrovanému dopravnímu systému, kde je vždy dost času dumat nad nesmrtelností všech chroustů a chroustic) se kolem mě míchají vztahy snad rychleji než karty při pokru. Nemyslím jen vztahy muž vs. žena ale celkově.
Občas jsem upřímně tím vším kolem sebe znechucená. Nikdy jsem nebyla typ na "poker face" a podobné věci, ale naneštěstí mi to poslední dobou připadá, že ve vztazích (a to už jakýchkoliv) vyhrává ten, kdo řekne méně a nejlépe nic. Ne, nemyslete si, že jsem úplně bez poskvrnky, to v žádným případě. Taky se, těžko říct jestli naštěstí nebo naneštěstí, učím jak sa říká držet hubu a krok. Jsou ale dny kdy bych nejradši začala z plných plic křičet, problémem zůstává "Co bych křičela...?". Co říct lidem, kolem... a když už něco řeknete, pochopí to? Urazí se? Odejdou...?
Život se nám přihodí a my nemáme šanci o tom rozhodnout, vybrat si směr. Jako když stojíte na nádraží s lístkem v ruce a místo na Pardubice nasednete na Ostravu (pro ty co radši mluuuuviiii dlouze naopak). V tomhle případě vám nepomůžou ani baňky ani vařečky a vy se chtě nechtě musíte přizpůsobit tomu, co je kolem vás.
Stane se, že narazíte na někoho, s kým vám bude skutečně dobře, na někoho, kdo pro vás bude znamenat svět, koho budete milovat... Jenže hořkou pravdou zůstává, že to, že se vzájemně nějakým způsobem milujete neznamená, že budete spolu... Láska není žádným zákonem setrvačnosti. A myslím, že bychom si měli uvědomit, že pokud skutečně milujeme... musíme toho druhého nechat letět, když rozpíná křídla, právě proto, že jej/ji milujeme. Lidé možná odejdou z našeho života, ale ne z našeho srdce a na to bychom měli myslet, že i navzdory všem těm šrámům a ranám tu může být někdo jiný, někdo další, kdo nebude chtít odletět.
Ano, bojíme se, to je přirozené, ale jen do té doby, než nás ten strach ochromí.
A právě proto vás prosím... udělejte jednu jedinou maličkost, ne pro mě... ale pro sebe. Usmějte se na toho kluka co kolem něj každé ráno jdete do práce nebo do školy a vy pánové, zkuste se osmělit a promluvit nebo se taky aspoň usmát na tu dívku, co jde kolem vás... život je plný šancí a nadějí, musíme jen mít oči a srdce otevřené dokořán a shodit zábrany, ať už ty pomyslné nebo kovové...
Peace... out.
Luc
No nic vážení a drazí, jen tak snadno se mého jemného tenkého podmanivého hlásku nezbavíte. S dalším dlouhým a náročným dnem přichází další článeček.
Poslední dobou (hlavně díky našemu integrovanému dopravnímu systému, kde je vždy dost času dumat nad nesmrtelností všech chroustů a chroustic) se kolem mě míchají vztahy snad rychleji než karty při pokru. Nemyslím jen vztahy muž vs. žena ale celkově.
Občas jsem upřímně tím vším kolem sebe znechucená. Nikdy jsem nebyla typ na "poker face" a podobné věci, ale naneštěstí mi to poslední dobou připadá, že ve vztazích (a to už jakýchkoliv) vyhrává ten, kdo řekne méně a nejlépe nic. Ne, nemyslete si, že jsem úplně bez poskvrnky, to v žádným případě. Taky se, těžko říct jestli naštěstí nebo naneštěstí, učím jak sa říká držet hubu a krok. Jsou ale dny kdy bych nejradši začala z plných plic křičet, problémem zůstává "Co bych křičela...?". Co říct lidem, kolem... a když už něco řeknete, pochopí to? Urazí se? Odejdou...?
Život se nám přihodí a my nemáme šanci o tom rozhodnout, vybrat si směr. Jako když stojíte na nádraží s lístkem v ruce a místo na Pardubice nasednete na Ostravu (pro ty co radši mluuuuviiii dlouze naopak). V tomhle případě vám nepomůžou ani baňky ani vařečky a vy se chtě nechtě musíte přizpůsobit tomu, co je kolem vás.
Stane se, že narazíte na někoho, s kým vám bude skutečně dobře, na někoho, kdo pro vás bude znamenat svět, koho budete milovat... Jenže hořkou pravdou zůstává, že to, že se vzájemně nějakým způsobem milujete neznamená, že budete spolu... Láska není žádným zákonem setrvačnosti. A myslím, že bychom si měli uvědomit, že pokud skutečně milujeme... musíme toho druhého nechat letět, když rozpíná křídla, právě proto, že jej/ji milujeme. Lidé možná odejdou z našeho života, ale ne z našeho srdce a na to bychom měli myslet, že i navzdory všem těm šrámům a ranám tu může být někdo jiný, někdo další, kdo nebude chtít odletět.
Ano, bojíme se, to je přirozené, ale jen do té doby, než nás ten strach ochromí.
A právě proto vás prosím... udělejte jednu jedinou maličkost, ne pro mě... ale pro sebe. Usmějte se na toho kluka co kolem něj každé ráno jdete do práce nebo do školy a vy pánové, zkuste se osmělit a promluvit nebo se taky aspoň usmát na tu dívku, co jde kolem vás... život je plný šancí a nadějí, musíme jen mít oči a srdce otevřené dokořán a shodit zábrany, ať už ty pomyslné nebo kovové...
Peace... out.
Luc
sobota 6. srpna 2011
KOMENTARE
Komentáře jsou konečně zpřístupněné :D takže klidně mluvte, pište, komentujte :)
Peace... out.
Luc :)
Peace... out.
Luc :)
pátek 5. srpna 2011
Rain
Dneska odpoledne se venku rozpršelo a ten hutný, dusný vzduch najednou odplul někam pryč, vypařil se... A já si stoupla na balkón, nadechla se z plných plic a ucítila tu nádhernou vůni v každém kousku svého těla. Někdy je život těžkej, někdy se zdá, že to všechno dusno kolem nás nezvládneme zpracovat, že nás rozmáčkne, udusí, že nepřijde žádná další příležitost se nadechnout. Nevím jak vás, ale mě tohle ubíjí... a proto, zase po dlouhé době se nadechnout je úžasná úleva. Někdy je prostě potřeba skutečně se nadechnout, ucítit vůni deště a nechat spolu s dusnem odplout i to zlé. Život je až moc krátký na to, abychom se nechaly utlačovat věcmi a lidmi, kteří nás jen táhnou dolů, níž, dovnitř a skrz...
Odpoledne mi neteřinka připomněla moji prababičku a v tu chvíli, bylo mi smutno, páni tak moc mi bylo smutno... Ten, kdo říká, že čas zahojí všechny rány asi nikdy žádnou neměl. Zůstávají v nás... a to je dobře, pomáhají nám jít dál, pomáhají nám bojovat a být silnější. Vysvětlovat malé holčičce co je smrt nebo vzpomínání na někoho, kdo je od vás tolik mrtvých let pryč... jde těžko... A jednou, jednou možná odpustím, že jsem nemohla říct svoje sbohem a doufám, věřím, i když to většině lidí dneska přijde hloupé a stupidní, ale já věřím, že se jednou zase někde shledáme a skutečně z celého srdce věřím, že všechno má svůj důvod. Proto dneska začínám tradici... zapálím svíčku, protože každý den je dnem kdy někdo někoho ztratí (nemusí jít o smrt, ale naše cesty se občas rozdělí) a každý den někdo někoho najde, někdo se narodí... Každý den je dar. Každý den, který jsem prožila s lidmi, kteří tu nejsou a to už z jakéhokoliv důvodu, jestli je to 400 km nebo sama ona smrt; ty dny byly požehnání...
Zkuste se znovu nadechnout, pocítit tu vůni čerstvého deště, usmějte se, klidně i přes slzy, přes kapky, protože život... život je příliš krátký než abychom se trápili :)
Peace... out
Luc :)
čtvrtek 4. srpna 2011
Ze starého Blogu :)
18. června 2011
Občas si myslím, že jsem nikdo. Není nic, co bych pořádně ovládala nebo uměla. Pravdou ale zůstává s ohledem na historii, žádný Čech nebo Slovák nemůže být nikdo. Jsme národ pracantů, bojovníků, inovátorů a žádná hranice nebo omezení to nemůžou změnit. Nejsme nikdo. My jsme součástí jedné z nejsilnějších národností vůbec.
Sometimes I think that I am nobody. There is not a thing I could do or handle the top quality. The truth remains considering history that not a single Czech or Slovak could be nobody. We are a nation of workers, fighters, inventors and no border or restriction can't change it. We are not nobodys. We are a part of the strongest nation ever.
18. června 2011
Jsou dny, kdy jsem hvězda a jsou dny, kdy jsem pod bodem mrazu. Jsou dny kdy jsem a kdy prostě nejsem. Ale dneska mi leží u nohou celej svět. Nemusí to nezbytně nutně znamenat celou planetu. I pouhá skutečnost, že jste překvapili sami sebe může stačit, protože abyste mohli skutečně plnohodnotně žít, musítě si uvědomit, že součástí toho světa jste vy.
There are days when am a star, there are days when am under the weather. There are days when I am and when am simply not. But today whole world lay above my feet. It does not necesarrily mean whole planet. Even the fact that you surprised yourself can be enough, because if you want life fullfilled life you must understand that even YOU are the part of the world.
18. června 2011
Nikdy nebudeš vědět co dokážeš dokud to nezkusíš.
You'll never know what you can do until you try.
18. června 2011
Je to zvláštní, tolik let po tragédii a lidé pořád chodí zapalovat svíce. Občas je to jednodušší být hrdý na ty co už tu nejsou, protože koneckonců oni skutečně bojovali.
It's strange. So many years after that tragedy ane people still come to light candles. Sometimes it's much easier to be proud on those who are gone because after all, they really fought battles.
18. června 2011
Být Čech, Slovák nebo Čechoslovák není životní styl... to je v krvi.
Being Czech, Slovak or Czechoslovak is not a lifestyle... it's in blood.
Everything
by Michael Bublé
Dnešní den začal no... řekněme že dřív než brzo. Vstávat v sedm hodin ráno opravdu není výsadou pouze obyvatelstva pracujícího, nýbrž i studenstva řešícího bydlení a střechu nad hlavou :D poté, co jsem tuto, co budoucna doufejme příjemnou, záležitost vyřešila přišel na řadu debordelizing celé naší domácnosti.
Opominu nedostatek potravin a tekutin, dneska ráno jsem se rozhodla, že "today am just gonna be ZEN".
Můj úžasný bratříček (jeden ze dvou a oba sou skvělí, no nejsem to já lucky sis? :) ) poslal odkaz na písničku, za což ho nejspíš umlátím ostrýmtím, potože od rána ji prostě nemůžu dostat z hlavy. Michael Bublé, který má zjevně podle svého příjmení rodinu na Moravěééé mě uchvátil songem "Everything". Díky němu to nekřesťanské vstávání a nedostatek potravy byl více než snesitelný. Dokonce i úklid šel mnohem rychleji od ruky. Návštěva mého bratra od jiných rodičů alias Edwarda H. prvního zvedla náladu o dalších 157 %. Ptáte se proč zrovna 157? Jo tak to vám nepovím, ale jistá paní učitelka ze základky by mohla vyprávět. Nebo to bylo 156? Njn kde ty loňský sněhy sou...
ale budeme pokračovat dál ve výčtu mých dnešních velmi zajímavých aktivit. Díky mojí spolubydlící ,i když spolu už druhým rokem pomalu nebydlíme, stejně ji tak budu vždycky brát páč ta můra ne a ne mi vylézt ze srdíčka, přichystala další závislost, kterou je její blog, takže která(ý) z vás má zájem počíst si a dozvědět se něco zajímavého a nového hurrah do toho http://kyselina-jahodova.blogspot.com/ . Její články mě vypravily dál do hloubky mé (již dřívější) závislosti a to je nakupování v drogérce a papírnictví, kdybyste byli někde v okolí mého domova, neobtěžujte se některý ze zmíněných shopů navštěvovat, není tam už nic bo všecko mám doma já :D Počasí bylo proměnlivé a sotva jsem se dostala na náměstí našeho úžasného, skvělého, krásného, neodolatelného hyberměsta (ano hyber, protože mi přijde že život tu začal hybernovat) spustil se slejvák jak cyp (jak by řekli na ostravsku) a já samozřejmě zmokla jako jistý kvokající živočich obývající vesnické (občas i panelákové) kurníky. Cesta domů byla vtipná, veselá a záživná jako vždy. Došla jsem na to, že když si člověk v papírnictví koupí absolutně totálně infantilní bloček, nevadí mu ani ty kinder surprise kachličky rozházené po našem hyberměstečku.
Doma mě díky mému úžasnému bráškovi č. 2 čekaly 3 z 8 knížek k mojí diplomce. Upíř "hyb hyb hurrah" a tak mě díky téhle skutečnosti a písničce Everything over and over again nezlomila na kolena ani skutečnost že moje celá dopolední-polední-odpolední práce stejně podle jistých nejmenovaných občanů stála za starou papuč okousanou kokršpanělem. "Today am just gonna be ZEN". Omluva stála za to (miluju puding) :D lepší než tisíc slov :D
Na záveř snad jen přání krásného, vynikajiciózního zbytku večera :)
Peace.... out.
Luc :)
Dnešní den začal no... řekněme že dřív než brzo. Vstávat v sedm hodin ráno opravdu není výsadou pouze obyvatelstva pracujícího, nýbrž i studenstva řešícího bydlení a střechu nad hlavou :D poté, co jsem tuto, co budoucna doufejme příjemnou, záležitost vyřešila přišel na řadu debordelizing celé naší domácnosti.
Opominu nedostatek potravin a tekutin, dneska ráno jsem se rozhodla, že "today am just gonna be ZEN".
Můj úžasný bratříček (jeden ze dvou a oba sou skvělí, no nejsem to já lucky sis? :) ) poslal odkaz na písničku, za což ho nejspíš umlátím ostrýmtím, potože od rána ji prostě nemůžu dostat z hlavy. Michael Bublé, který má zjevně podle svého příjmení rodinu na Moravěééé mě uchvátil songem "Everything". Díky němu to nekřesťanské vstávání a nedostatek potravy byl více než snesitelný. Dokonce i úklid šel mnohem rychleji od ruky. Návštěva mého bratra od jiných rodičů alias Edwarda H. prvního zvedla náladu o dalších 157 %. Ptáte se proč zrovna 157? Jo tak to vám nepovím, ale jistá paní učitelka ze základky by mohla vyprávět. Nebo to bylo 156? Njn kde ty loňský sněhy sou...
ale budeme pokračovat dál ve výčtu mých dnešních velmi zajímavých aktivit. Díky mojí spolubydlící ,i když spolu už druhým rokem pomalu nebydlíme, stejně ji tak budu vždycky brát páč ta můra ne a ne mi vylézt ze srdíčka, přichystala další závislost, kterou je její blog, takže která(ý) z vás má zájem počíst si a dozvědět se něco zajímavého a nového hurrah do toho http://kyselina-jahodova.blogspot.com/ . Její články mě vypravily dál do hloubky mé (již dřívější) závislosti a to je nakupování v drogérce a papírnictví, kdybyste byli někde v okolí mého domova, neobtěžujte se některý ze zmíněných shopů navštěvovat, není tam už nic bo všecko mám doma já :D Počasí bylo proměnlivé a sotva jsem se dostala na náměstí našeho úžasného, skvělého, krásného, neodolatelného hyberměsta (ano hyber, protože mi přijde že život tu začal hybernovat) spustil se slejvák jak cyp (jak by řekli na ostravsku) a já samozřejmě zmokla jako jistý kvokající živočich obývající vesnické (občas i panelákové) kurníky. Cesta domů byla vtipná, veselá a záživná jako vždy. Došla jsem na to, že když si člověk v papírnictví koupí absolutně totálně infantilní bloček, nevadí mu ani ty kinder surprise kachličky rozházené po našem hyberměstečku.
Doma mě díky mému úžasnému bráškovi č. 2 čekaly 3 z 8 knížek k mojí diplomce. Upíř "hyb hyb hurrah" a tak mě díky téhle skutečnosti a písničce Everything over and over again nezlomila na kolena ani skutečnost že moje celá dopolední-polední-odpolední práce stejně podle jistých nejmenovaných občanů stála za starou papuč okousanou kokršpanělem. "Today am just gonna be ZEN". Omluva stála za to (miluju puding) :D lepší než tisíc slov :D
Na záveř snad jen přání krásného, vynikajiciózního zbytku večera :)
Peace.... out.
Luc :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)