aneb Mezilidské vztahy
No nic vážení a drazí, jen tak snadno se mého jemného tenkého podmanivého hlásku nezbavíte. S dalším dlouhým a náročným dnem přichází další článeček.
Poslední dobou (hlavně díky našemu integrovanému dopravnímu systému, kde je vždy dost času dumat nad nesmrtelností všech chroustů a chroustic) se kolem mě míchají vztahy snad rychleji než karty při pokru. Nemyslím jen vztahy muž vs. žena ale celkově.
Občas jsem upřímně tím vším kolem sebe znechucená. Nikdy jsem nebyla typ na "poker face" a podobné věci, ale naneštěstí mi to poslední dobou připadá, že ve vztazích (a to už jakýchkoliv) vyhrává ten, kdo řekne méně a nejlépe nic. Ne, nemyslete si, že jsem úplně bez poskvrnky, to v žádným případě. Taky se, těžko říct jestli naštěstí nebo naneštěstí, učím jak sa říká držet hubu a krok. Jsou ale dny kdy bych nejradši začala z plných plic křičet, problémem zůstává "Co bych křičela...?". Co říct lidem, kolem... a když už něco řeknete, pochopí to? Urazí se? Odejdou...?
Život se nám přihodí a my nemáme šanci o tom rozhodnout, vybrat si směr. Jako když stojíte na nádraží s lístkem v ruce a místo na Pardubice nasednete na Ostravu (pro ty co radši mluuuuviiii dlouze naopak). V tomhle případě vám nepomůžou ani baňky ani vařečky a vy se chtě nechtě musíte přizpůsobit tomu, co je kolem vás.
Stane se, že narazíte na někoho, s kým vám bude skutečně dobře, na někoho, kdo pro vás bude znamenat svět, koho budete milovat... Jenže hořkou pravdou zůstává, že to, že se vzájemně nějakým způsobem milujete neznamená, že budete spolu... Láska není žádným zákonem setrvačnosti. A myslím, že bychom si měli uvědomit, že pokud skutečně milujeme... musíme toho druhého nechat letět, když rozpíná křídla, právě proto, že jej/ji milujeme. Lidé možná odejdou z našeho života, ale ne z našeho srdce a na to bychom měli myslet, že i navzdory všem těm šrámům a ranám tu může být někdo jiný, někdo další, kdo nebude chtít odletět.
Ano, bojíme se, to je přirozené, ale jen do té doby, než nás ten strach ochromí.
A právě proto vás prosím... udělejte jednu jedinou maličkost, ne pro mě... ale pro sebe. Usmějte se na toho kluka co kolem něj každé ráno jdete do práce nebo do školy a vy pánové, zkuste se osmělit a promluvit nebo se taky aspoň usmát na tu dívku, co jde kolem vás... život je plný šancí a nadějí, musíme jen mít oči a srdce otevřené dokořán a shodit zábrany, ať už ty pomyslné nebo kovové...
Peace... out.
Luc
Žádné komentáře:
Okomentovat