Nejhorší a nejlepší na světě je asi pravděpodobně autocenzura. Takové to, co zapnete když chcete udělat nějakou pitomost... třeba si vzít k lodičkám tepláky nebo někomu říct, jak se skutečně cítíte. Mluvit upřímně a otevřeně o svých citech je... děsivé. Aspoň pro mě... pevně věřím, že v tom nejsem sama. Tím spíš pokud jde o někoho na kom vám záleží. Je tam až moc těch "co když?"; co když ho/ji naštvu?; co když se mnou už nikdy nepromluví?; co když to tak necítí...?.
Svět by byl mnohem jednodušší, kdyby si lidi říkali tyhle věci upřímně, ale tuším že něco na podobné bázi už napsal Sir Thomas Moore, takže já k jeho dílu přispívat nějakým dovětkem téhle zkažené a nadmíru přemrštěné doby nebudu.
Všichni z nás jsme si prošli rozchody a příchody a vším tím kolem a proto není snadné začít znovu, začít někde, s někým nějak... Nevím o nikom kdo by chtěl zůstat sám a proto nás všechny asi někde hluboko, široko, daleko uvnitř tíží ty následky... Co když to nevyjde? A možná ještě horší varianta... Co když to vyjde? Začátky jsou mnohdy mnohem obtížnější než konce... Sžít se s někým novým, hledat hranice, možnosti... jako objevování nové země (jen nebezpečnější :D :D). Jenže kromě tohohle jsou tu další Co když to je skutečné? Co když se mu skutečně líbím taková, jaká jsem...? Zní to děsivě, že?
Je těžké se odhodlat a něco udělat, něco říct a nezachovat se při tom jako debil, ale věřte, že to za to bude stát... věřte, že může přijít něco fajn, něco hezkého... protože život je nepředvídatelný.
Peace... out.
Luc :)
Žádné komentáře:
Okomentovat